Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Blake Judd sa dá stále považovať za výraznú osobnosť dnes už pomerne nekonfliktnej a nekontroverznej scény. Po vydaní dnes dekádu starého materiálu "The World We Left Behind" sa vytratil, aby sa po vyhláseniach, že s takoutou hudbou nechce mať nič spoločné, prekvapivo vrátil na scénu s novým materiálom. Jeho strastiplná, drogami poznačená životná cesta zadefinovala kreatívny potenciál, ktorý pretavil do vcelku zásadných a svetovo úspešných nahrávok. U mňa tam patria hlavne oba albumy okolo série "Black Meddle", ale diskografia NACHTMYSTIUM je pomerne silná ako celok. Zvláštne experimentovanie s black metalom a rockom na okrajoch žánru a v odlesku drog bolo vždy svojím spôsobom originálnou a magnetickou hudobnou kombináciou.
Podobne by sa dalo pristúpiť aj k horúcej novinke, s hlavou očistenou dekádou odmlky. Mnohí si na takýchto návratoch vylámali zuby, nakoľko človek, svet, hudba aj očakávania od nej sa veľmi dynamicky menia. Blake Judd si prizval k nahrávaniu ostrieľaného Kena Sorcerona z mojich obľúbených ABIGAIL WILLIAMS, ako aj ďalšich hostí. Všetci odviedli na albume solídnu prácu, rytmická sekcia je nápaditá a veľmi organicky podtrhuje bizarné nápady hlavného protagonistu. Tie na vás vyskočia rovno v úvodnej "Survivor's Remorse", kde sa snúbi špinavý blackmetal v rozvrstvenom zvuku s vyložene popovým klávesovým motívom, ktorý preklápa skladbu do znekľudňujúceho módu na pozadí hryzajúcich riffov.
Chytľavá rytmika "Predator Phoenix" zas ide v rezkom tempe niekam k rockovým hraniciam a k zaujímavému podkresu surfrockových sól, hraných so slajdom. Vytvára to zvláštny kontrast, ktorý graduje v nasledujúcej "A Slow Decay". Funkčná kombinácia surf rocku a black metalu, pohody a agresie, je uletená a unikátna. V tomto bode musím pochváliť aj vokálnu stránku, Blakeov hlas je plný žiletiek, a pritom zrozumiteľný. Prekvapivým zistením môže byť aj to, že sa jedná o v zásade progresívny materiál, pracujúci s mnohými vrstvami, ktoré prichádzajú v transformačných vlnách zvukov, melodických podkresov a originálnych nápadov.
Inštrumentálne sa to nemusí zdať, ale pod povrchom sú skladby prepracované a vôbec nie priamočiare. To si žiada svoju pozornosť, ktorú však nemusíte nahrávke venovať, vychutnávajúc si len jej číru agresívnu polohu. V každej skladbe sa dá nájsť unikátny moment, pričom vidno, že si na komponovaní i nahrávaní, ktore riadil priamo Blake, dali záležať. Záverečná, titulná "Blight Privilege" s roztrhanou sólovou hrou a atypickou melodickou výstavbou, podčiarkuje originálnosť vytvoreného konceptu. Ten vo výsledku nenudí a vie prekvapiť striedaním nálad bez toho, aby sa uchyľoval k prvoplánovo prekombinovaným schémam.
"Blight Privilege" staviam na horné priečky diskografie NACHTMYSTIUM, pričom nemám problém konštatovať, že dekáda odmlky autorovi prospela. Album je vnútrožilovou transfúziou tvrdej hudby v psychedelickej kombinácii žánrov a všetkými smermi rozletených motívov. Narvať surf rock a black metal do funkčného celku si žiada kreatívnu myseľ, ktorá je výsadou skvelých hudobníkov, nech už sa na Blakea Judda pozeráme cez akúkoľvek optiku.
Datum vydání: Pátek, 1. listopadu 2024 Vydavatel: Lupus Lounge / Prophecy Productions Stopáž: 44:23
ZE SHOUTBOX-u
Reaper
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Velmi solidní porce technického death metalu od původně thrash metalového tělesa z Chicaga. Parádní poměr instrumentálního honimírismu, metalové dravosti a mnohovrstevnatých, někdy až lehce chaotických struktur.
I na svém šestém albu jdou emaři z LA po textových i hudebních strukturách, které odráží emocionální témata jako jsou panické ataky, sociální úzkost a zármutek. Nově vedle post-hardcorových ingrediencí přidávají více indie rocku a výraznější basové linky.
Už jsem dlouho nebyl z nějaké desky tak nadšený. Nehorázně nařezaný agresivní hardcorepunk s téměř nezkreslenou kytarou a vražednými prdel nakopávajícími tempy hraničícími s fastcore kategorií rychlosti.
Aj keď by sa mohlo zdať, že koncept báťuškovského pravoslávneho black metalu je v roku 2025 zúfalo vyčerpaný, PATRIARKH tu prinášajú viaceré svieže momenty pokukujúce po širšom publiku. Určite si to zaslúži viacero vypočutí.
Depresivní hudba na pomezí black a doom metalu je živnou půdou pro různé one man projekty. „Of Darkness and Solitude“ je již šestým albem jednoho rozháraného Američana. Má to svou kvalitu, agresi i pěkně ponurou atmosféru.
Otázkou pro Portugalce GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.